Předchozí dva články na tomto firemním blogu se týkají našeho profesního vzdělávání a další články budou také pokračovat v tomto duchu. Po silném zážitku z pátečního večera v jednom kutnohorském baru však nemůžu jinak, než reagovat na současnou společenskou situaci. A překvapivě nebudu komentovat průběh prezidentských voleb.

Julie Pazderka, nejúžasnější a nejstatečnější osoba, kterou znám, se 21. září 2012, v den skládání státnic na vysoké škole, dozvěděla jednu z nejzásadnějších zpráv svého dosavadního života. Zjistila, že má na děložním čípku nádor velký jako golfový míček. Ve třiadvaceti letech celkem nepříjemná zpráva. Navíc, když jste žena a reálně vám hrozí, že přijdete o dělohu a nejen o ni. Úspěšná modelka ví, že to nebude trvat dlouho a přijde také o všechny vlasy.

Juliin život však překvapivě nekončí, ba naopak. Julie okamžitě začíná zjišťovat všechny dostupné informace o rakovině a její léčbě. Nejprve pouze s cílem pomoci sobě. To jí však zakrátko přestává stačit a ještě před ukončením série chemoterapií zakládá  neziskovou organizaci Statečná Naděje ~ Brave Hope, kde se tato třiadvacetiletá dívka snaží pomáhat ostatním ženám v boji proti gynekologickým rakovinám. Modelka vystupuje v hlavní zpravodajské relaci televize Nova. Pozastavuje se především nad tím, že v české společnosti je rakovina tabu a nehodlá to tak dále nechat.

Julie patří mezi mé přátele ve světě reálném, ale samozřejmě i v tom virtuálním, na Facebooku. Mimo jiné právě tam jsem mohla sledovat davy jejích obdivovatelů a podporovatelů. I po rozhovorech v televizi a v tisku jsem získala pocit, že se vše ubírá tím správným směrem. Při první příležitosti, kdy jsem Julii doprovodila do společnosti (jestli se to tak dá vůbec nazývat), jsem byla rychle vyvedena z omylu. Vždy okouzlující a krásná kamarádka byla zvyklá na neustálé pohledy a jsem přesvědčená, že ani nyní jí nevadila zvýšená pozornost ostatních. Asi jsem zapomněla zmínit, že Julii moc často v paruce či turbanu nepotkáte. Za svou nemoc se nestydí a ostatním chce ukázat, jak je také možné bojovat. Kdo by čekal, že k vedlejšímu stolu si přisedne skupina primitivů (a že slovo primitivní vzhledem k absolvování dvousemetrálního předmětu antropologie příliš nepoužívám), ze které první reakce jednoho z nich, nejspíš alfa samce, po několikanásobném pohledu nahoru-dolu zní „no ty vole” (a ne, nebylo to obdivné „no ty vole”)? Popis poznámek, které následovaly raději vynechám. Možná stačí jen říct, že jediná dívka sedící u zmiňovaného stolu, se po určitém čase zvedla a raději odešla domů, jak se za chování svých spolusedících styděla. Pokládám si otázku, byli tak hloupí, že si neuvědomili, že úplná absence vlasů nejspíš bude znamenat vážnou nemoc? Nebo byli tak hloupí, že jim to nevadilo?

Znáte ten pocit, kdy víte, co jste chtěli říct až večer před spaním? Ne, tak to není moje situace. Nejsem na tom ale o nic líp. Já si totiž až doma před spaním uvědomila, že asi mělo cenu vůbec něco říct. Celý večer jsem totiž byla spíše zastánkyní názoru, že s lidmi s určitou výší intelektu se stejně nedomluvíš. Možná zítra před spaním vymyslím, co bych jim bývala byla řekla. Tak už víte co/kdo je horší než samotná rakovina?

O tom, co Julie prožívala před, během i po boji s rakovinou, si můžete přečíst také na jejím blogu.